Branford Marsalis
O Branfordově zálibě v klasické hudbě jsme měli před koncertem dostatek informací, a proto jsme jím nabídnutý program přijali bez váhání. Přesto jsme se trochu bránili neodbytným myšlenkám na to, zda jsme preferováním klasického programu nepřišli o špičkový jazzový koncert, který by byl nepochybně jistou a velice lákavou lahůdkou pro všechny příznivce tohoto žánru.
Spolupráce s orchestry formátu Milese Davise nebo Dizzy Gillespieho, ve kterých také sklízel ovoce jazzové slávy, jsou toho dostatečnou zárukou. Samozřejmě to byly naprosto zbytečné obavy. Branford Marsalis prokázal v Glazunovovi své vynikající interpretační kvality a neuvěřitelným způsobem přiblížil všem přítomným dílo tohoto ruského génia. Wiliamsovy Eskapády, spolu s přídavkem, pak vystoupení Branforda korunovaly a byly tou tradiční třešničkou na dortu, která uvedla početné publikum v nadšení. Skvělým výkonem mu v tom více než sekundoval vibrafon, mistrně ovládaný bicistou ČNSO Olegem Sokolovem.
Za zvláštní zmínku ovšem stojí velmi vydařené concertino pro trubku a orchestr New York Stories, které v excelentním podání trubky Jana Hasenöhrla sklidilo značný ohlas. Jeho interpretace nadchla nejen publikum, ale i členy souboru, a co ještě více ceněno, také autora skladby a dirigenta Vince Mendozu, stejně jako Branforda Marsalise. Rovným dílem k úspěchu přispěla vedle interpretace i vlastní kvalita hudby. Patrně je třeba dát za pravdu obecné úvaze, že s každým novým uvedením skladba New York Stories zraje jako víno a čeká ji ještě velká budoucnost.
Celý koncertní večer byl velkým kulturním zážitkem, od úvodní ouvertury, až po závěrečný přídavek, a četné ohlasy spokojených diváků potvrdily naše pocity o oprávněném úspěchu tohoto festivalového večera.
Autor textu: JUDr. Jan Hodoušek
