Christian McBride Trio
Na albu Out Her, své páté nahrávce pro Mack Avenue Records, představuje jeden z nejvýznamnějších světových basistů Christian McBride svou poslední tvůrčí platformu - trio, a etabluje se tak ve svých 41 letech jako vůdčí osobnost a mentor. Klavírista Christian Sands a bubeník Ulysses Owens, Jr. – oba mladší, hráli v McBridově nejmenší formaci již asi tři roky, během nichž dokázali díky vystoupením po celém světě vybrousit svou koncepci tria a dotáhnout ji k vrcholu expresivity a smyslu pro detail.
„Je to trio mnoha tváří,” říká o něm McBride. „Základem toho, co nás spojuje, je ostrý swing, blues a americké lidové písně. Částečně je to proto, že Christian (Sands) je tak mnohostranný a chce toho tolik prozkoumat, že si nemůžu pomoct a prostě mám chuť s ním a Ulyssesem swingovat.“ McBride si přitom nikdy nepředstavoval, že jednou bude kormidlovat jazzové trio. Když ve svých 17 letech přistál na jazzové scéně jako ohromující kometa, vysloužil si se svým plným, dřevitým zvukem a mimořádnou hbitostí, přirovnání k legendárnímu basistovi Rayi Brownovi. Ten se proslavil nejen klasickými jazzovými vystoupeními se špičkovými moderními hudebníky 40. let, ale také vůdčí rolí v triu Oscara Petersona i ve svých pozdějších vlastních hvězdných triích. Když se McBride podílel na Brownově nahrávce jako člen kapely Superbass, působící v 90. letech, zdálo se, že už mu toto přirovnání zůstane jednou pro vždy přišité. McBride Browna zbožňoval jako učitele a duchovního otce, dlouho se však vyhýbal hře ve triu, které by nevyhnutelně vedlo ke srovnávání.
Že by jednou založil trio, McBrida ani nenapadlo - až do chvíle, kdy se vystoupení Inside Straight v roce 2009 odehrálo ve třech, kvůli neúčasti saxofonisty Steva Wilsona a vibrafonisty Warrena Wolfa. Místo toho, aby se snažil oba chybějící členy Inside Straight urychleně nahradit, zvolil McBride novou zkušenost a odehrál koncert jen s pianistou Peterem Martinem a bubeníkem Ulyssesem Owensem Jr.
Out Here je McBridovou jedenáctou nahrávkou v roli šéfa uskupení. Od počátku devadesátých let se podílel na více než 300 nahrávkách jako spoluhráč. Kromě toho, že se relativně nedávno zúčastnil turné Pata Methenyho, Chicka Corey, Roye Haynese, Johna McLaughlina a Kennyho Garretta, turné Montereyského jazzového festivalu u příležitosti jeho 55. výročí, rezidenčních pobytů a zastával umělecké vedoucí funkce v rámci organizací, jako je newyorské centrum 92nd St. Y, Jazz House Kids, či NJPAC, podnikal McBride v posledních letech pravidelně turné se svým vlastním kvintetem, Inside Straight. Vedl také Big Band Christiana McBrida, jehož nahrávka pro Mack Avenue, The Good Feeling, získala v roce 2012 cenu Grammy za nejlepší album v kategorii velkých jazzových ansámblů - celkově tak McBride obdržel svou třetí Grammy.
Owens je hlavním pilířem McBridových kapel poslední doby. Pravidelně zastupoval Carla Allena v Inside Straight a je i bubeníkem McBridova bigbandu. „Ulysses a já máme skvělý profesionální vztah, dokážeme vycítit rytmus toho druhého”, říká McBride. „Myslím, že přebírá žezlo tradice po Lewisi Nashovi. Obdivuji, jak dokáže zkombinovat technickou dokonalost a umělecký šmrnc.”
Sandse měl McBride v hledáčku již od chvíle, kdy ho uslyšel v pořadu „Piano Jazz“ Mariana McPartlanda na National Public Radio. „Věděl jsem, že je žákem Billyho Taylora. Ale když jsem ho uslyšel, omráčil mě. Bylo úžasné slyšet osmnáctiletého kluka, kterého baví tradice. Dobře ovládal techniku, balady, bebop. Navíc hrál i blues a dokázal být tajemný. Říkal jsem si – konečně mladý hráč, který ovládá celý jazzový jazyk. Byla to opravdová hra kontrastů.”
V dnešní době, kdy mnoho mladých hudebníků tíhne ke komplexní rytmice, opulentní technice a někdy trochu samoúčelné originalitě, funguje poslech těchto tří gentlemanů, prozkoumávajících kořeny jazzu jako vítaný protipól. „Moje trio se v dnešní době zdá být anomálií,” říká McBride. „Když poslouchám mladé hudebníky, užívám si to, je to hudebně velmi inteligentní, ale necítím takové duševní uspokojení jako kdysi. Bývaly doby, kdy byli mladí kluci pyšní na to, že mohou vzdát čest svým mistrům a přesto si uchovat vlastní identitu a zůstat zástupci své generace.“
Ve společnosti Sandse a Owense si McBride může oddychnout. Společně rozehrají celé široké hudební spektrum. „Většina hitů, které mě inspirují, je od Franka Sinatry,“ přiznává McBride nad skladbou „East of the Sun, (and West of the Moon)“. Ke svým vokálním inspiracím, které jej začaly zajímat „když jsem začal zpěváky doopravdy poslouchat“, dále řadí Ellu Fitzgeraldovou, Nata Kinga Colea či Carmen McCrae. „Chápou krásu jednoduchosti,“ dodává McBride, „zpívají příběh tak, jak jej zamýšlel ten, kdo to psal. Nesnaží se protlačit své umělecké sebevyjádření na úkor příběhu.”
Sinatrova úprava „I Have Dreamed“ z desky The Rat Pack: Live at the Sands z roku 1963 byla inspirací pro jeho vřelou interpretaci slavné písně z muzikálu Král a já, plnou úcty. Poslední kousek, „Who’s Making Love“ představuje McBridovu poctu Johnniemu Taylorovi a svým způsobem také Robertu Wilsonovi z The Gap Band. Trio zde také jemně poukazuje na McBridovy soulové a R&B kořeny. „Soulovou hudbu mám v morku kostí. Hrát soul a R&B jsem se nikdy nemusel učit, tak jako u jazzu nebo u klasiky.”
McBridův talent a jeho stopa na hudební scéně překračuje žánry, a basista už dávno není pouhým stínem Raye Browna. Na této nahrávce se jeho trio trefuje černého. Výsledkem pro posluchače Out Here je hudba, která zabrnká na duši.
